PŘIHLASTE SE, DISKUTUJTE A INZERUJTE

Registrace | Zapomněli jste heslo?

Dobrý den, dnes je 10. 12. 2018, svátek má , zítra

Rodinavezline.cz | ROZHOVORY - Vytrácí se potřeba sdělovat příběhy, a to vede k samotě - rozhovor s Janem Balabánem, držitelem literární ceny Magnesia Litera


RODINAVEZLINE.CZ> VEŘEJNÉ FÓRUM > ROZHOVORY
Vytrácí se potřeba sdělovat příběhy, a to vede k samotě - rozhovor s Janem Balabánem, držitelem literární ceny Magnesia Litera

Vytrácí se potřeba sdělovat příběhy, a to vede k samotě - rozhovor s Janem Balabánem, držitelem literární ceny Magnesia Litera

Nejen učitelé, ale i rodiče si málem zoufají nad tím, že dnešní děti téměř nečtou. Jak se s tím vyrovnat? Nakolik může čtení, či naopak nečtení knížek ovlivnit budoucí život dítěte? Tato otázka se táhne celým následujícím rozhovorem s ostravským spisovatelem a překladatelem Janem Balabánem, držitelem literární ceny Magnesia Litera 2005 za soubor povídek Možná že odcházíme.

Dá se nějak popsat okamžik, kdy dítě začne mít chuť přečíst si knížku?
Myslím, že okamžiku, kdy dítě samo chce číst, zpravidla předchází to, že je mu knížka čtena. Tento dobrý zvyk vykládání pohádek a čtení knížek uspíší moment, kdy začne číst samo. Text je nejdříve hlasem, pak teprve psaným slovem. A televize, video nebo DVD s počítačem, to všechno je mrtvé, tam není živý hlas. Dítě musí napřed slyšet mnoho příběhů či pohádek vyprávěných či čtených, aby uslyšelo hlas ukrytý v textu. Rodiče mu dají vzor v tom, jak text obživne, a ono potom napodobuje to, co samo zažívalo, a chce číst samo. Dítě převezme ten hlas a on ožije v jeho hlavě. Když knihu „slyší", v té chvíli čte. Neluští, nedekóduje, ale už ji prožívá.

A dá se toto rozpoložení znovu navodit, když dítě povyroste?
Hodně záleží na vzorech z rodiny nebo ze školy, na tom, kdo v dítěti vzbudí pozitivní vztah ke knize, kdo ho do světa knihy pozve. Já jsem jako dítě hrozně rád s kamarádem chodil do lidové knihovny. Cítili jsme se tam dobře a četli jsme dobrodružné a jiné knihy jednu za druhou. Dnes je velice obtížné přimět dítě ke čtení, protože především obrazová média jsou obrovskou konkurencí.

Má smysl děti odtrhávat od DVD a PC, když i tam zažijí ten „jiný" svět, který by jim zprostředkovala knížka?
Nejde o to zažít „jiný" svět, ten mohou zažít třeba i v gangsterské partě. Ale čtení je důležité v tom, že je záležitostí intimní - na rozdíl od koukání na počítačovou hru. Tam chybí druhý člověk, to je osamělá činnost. Dítě sleduje obrazovku v jakémsi somnambulním stavu, ve stavu zvláštní horečnaté zpitomělosti. Kdežto když mu čtete, visí vám na rtech a je s vámi, protože je to váš hlas, ne hlas cizího člověka, ne hlas stroje.

Jak byste motivoval děti ke čtení, kdybyste byl učitelem češtiny na základní škole?
Asi na příkladu velmi zajímavých a poutavých textů. A s větším důrazem na text než na povídání kolem něj, než na suchý literární dějepis, u nás navíc ovlivněný tím, že se v literatuře snažíme hledat nějakou „hodnotu národa". Samozřejmě hodně záleží na tom, kdo ten text ve třídě čte. Pokud ho čte někdo, kdo skuhrá, tak je lepší pozvat nějakého herce. Aby pak třeba Vančura tou třídou opravdu zahřměl. Každopádně platí, že školákům musí někdo cestu ke knize zprostředkovat, musejí se ji naučit vnímat s někým - ať už je to dobrý učitel, který přečte přitažlivou ukázku a knihu pak někomu půjčí, nebo kdokoli, kdo za tou knihou „stojí", kdo ji osobně „dosvědčuje". Hlavní je probudit zájem o příběhy. Protože až zmizí zájem o příběh, tak z nás budou izolované, mrtvé bytosti.

Nemají ty děti příběhů naopak až moc - že už je ani nehledají v knize?
Samozřejmě i většina těch počítačových her vychází z nějakého paradigmatu pohádky, protože sdělování příběhu, vyprávění je staré jako lidstvo samo. Já nezatracuji dětské filmy. Jenže tady jde o schopnost ten příběh prožívat empaticky - dokázat se s tím ztotožnit, dokázat ho zvnitřnit. Dítě se samozřejmě může ztotožnit s hrdinou počítačové hry Quake a s velkým kvérem střílet na vše, co na něho vykoukne, a taky to prožívá empaticky (3D grafika ho navíc přímo činí hrdinou). Rozdíl je ale v tom, že kniha rozvíjí dětský mozek a dětské myšlení tím, že je vysoce abstraktní. Čtení jde přes dva filtry: napřed je nutné porozumět slovu, jazyku, a pak ještě si představit to, co je tím jazykem napsáno. Je to podstatně abstraktnější a aktivnější činnost než pasivní sledování pohyblivých obrázků. Jedinečná. Pokud nejsme schopni ji zvládnout, budou z nás analfabeti, blbci, kteří se nebudou umět vyjadřovat. Možná že přijde svět, ve kterém už se číst nebude, ale náš jazyk bude chřadnout.

Mnozí namítnou, že informace už není třeba hledat v knihách, rychlejší je to na Googlu...
Nebezpečí internetu spočívá v tom, že se tváří jako suma všech vědomostí. Lidé pak to, co nenajdou na internetu, už nehledají. Ani studenti. Když to není v nějaké Wikipedii, tak se na to vykašlem. Jít do knihovny a půjčit si knihu se stává čím dál obtížnější. Domnělá vševědoucnost internetu vede k omezenosti. On sám za to nemůže, ale platí zákon pohodlnosti: co mně nenaskočí na obrazovku, na to prostě kašlu, tím se nebudu trápit.

Mluvil jste o důležitosti příběhu. Ale umí dnešní děti vyprávět, mají o čem vyprávět?
Oni zažívají hodně věcí, ale nerozpoznávají v nich události. Nedávno jsem v autobuse vyslechl hovor dvou mladých dívek. Samé „to", smích, posunky, parodické nápodoby, jen pocity a komentáře: „ten tam byl, ta tam nebyla, bylo to dobré, bylo to blbé". Ta řeč byla zcela nepříběhová. Zřejmě si nemají s kým vykládat, a tak se vytrácí potřeba věci sdělovat. Rodiče dnes poměrně hodně pracují, takže nemají čas si se svými dětmi povídat. A děti nabývají vztahu k neživým věcem. Plodem je samota, samota s neživými věcmi. Prarodiče pro mnoho z nich neexistují, mají většinou jen jednoho sourozence (navíc mezi nimi bývá velký věkový rozdíl). Nežijí v přirozeném prostředí, domácnosti jsou velmi prosté, chybí tam zvířata (nepočítám k nim tzv. pets - „polidštěná" zvířata). A když trávíte větší část svého času s neživými věcmi, neživými stimuly, nebavíte se s babičkou a dědečkem a celé noci si hrajete s počítačem, tak se na vás nutně musí projevit určitá citová plochost nebo jakási zvláštní necitlivost. Kde má vzniknout cit, pocit chuti, tepla, zápachu, vůně atd., když se díváte do žárovky nebo plazmové desky (co jiného je televize)? Mladí lidé pak mají větší strach z navazování vztahů - když dospějí k autu nebo domu, mají větší vztah k motorkám než třeba k ženám: milují víc design než krásu.

A knížka nutí člověka ke komunikaci s druhým člověkem?
Nevím, záleží na nátuře. Jsou samozřejmě introverti, kteří když se dostanou do světa knih, je jim v něm lépe než „venku" a ztrácejí zájem o svět skutečný. „Skladují" zážitky z četby v sobě, dokonce to berou jako určitý způsob trávení času - třeba staré panny, které čtou detektivky a harlekýnovské románky, zábavné čtení. Druhá skupina čtenářů čte aktivně. Rozpaluje je to, a mají potřebu někomu říct, o čem to bylo. Patří sem i stylizace do hrdiny, když chcete prožívat něco podobného jako on - třeba foglarovky, Kiplingovy nebo dnes možná i Tolkienovy knihy děti dovedou k tomu, že jdou do lesa a hrají si tam na Indiány nebo na hobity. Prožívání příběhu způsobuje, že příběh překračuje stránky a desky knihy.

Může dnešní mediální společnost této komunikaci o knížkách vyjít vstříc tím, že se díky ní děti po celém světě v jeden okamžik dozvědí třeba o Harrym Potterovi?
V případě Harryho Pottera se vlastně cosi opakuje, masivní marketing tuto knihu vytrhl z mnohosti, a děti se k její četbě sešli na návsi „globální vesnice". Ale dříve bylo cosi podobného - školou obíhala populární kniha a všichni si ji půjčovali, každý si to musel přečíst. Navíc tehdy měla kniha dominantní postavení. Traduje se třeba legenda o Malé Doritce. Dickens ji psal jako seriál na pokračování do novin a byla velmi populární. Výtisky se pak vozily parníkem z Anglie do Ameriky. A když v příběhu došlo k vypjaté situaci, v níž to snad dokonce vypadalo, že Doritka umře, tak v New Yorku na přístavním molu stál dav a čekal na parník. Jak se parník blížil ke břehu, lidé křičeli na ty první námořníky na palubě: „Je Doritka naživu?!" A oni odpovídali: „Ano, je!" Čili až takto populární dokázaly být knihy... Harry Potter je podle mě pozitivní případ, kdy se tlustá, a ne špatná kniha stala hitem. Pro mnohá děcka to třeba byla první kniha a za ní přijdou další, pro některá možná naopak poslední.

Podle průzkumů 10 % žáků během ZŠ nepřečte pořádně ani jednu knížku.
To mě nepřekvapuje, ve statistikách jsem našel, kolik dospělých lidí nepřečte knihu za rok - a bylo to vysoké procento. V dobách před dvěma třemi staletími mnoho lidí neumělo číst a bylo jen určité procento gramotsegmentaci ných. Dnes je situace stejná: gramotní jsou víceméně všichni, ale spousta lidí stejně neumí číst. Někdo řekne: já čtu Blesk. Ale to nejsou noviny ke čtení. Výrazné barvy, obrovské fotky, krátké řvoucí věty - to vše stimuluje opticky, eroticky a pudově, je to určeno pro nějaký nižší živočišný druh, pro pologramotné lidi. Chci tím říct, že i když máme všichni jakés takés vzdělání, a dokonce i velmi vysoké technické, tak to ještě vůbec neznamená, že číst umíme. Proto je čtení tak důležité v útlém věku, při vstupu do světa knihy. Při studiu je člověk nucen číst, ale už z toho nemá požitek. Vůbec mnoho lidí o požitku ze čtení neví celý život. Ještě tak přeluštit leasingovou smlouvu nebo naučit se testy na řidičák... Ale to, co je na čtení krásné, podle mě možná neví tak 60 % lidí. A ti, kteří nepřečtou knihu, jak je rok dlouhý, pak neumí psát. Když jako technický překladatel čtu texty lidí, kteří mají inženýrské a jiné tituly, a přiložil bych na ně středoškolská měřítka, tak bych jim musel dát čtyřky nebo pětky za způsob vyjadřování: za skladbu, aktuální větné členění, vytváření odstavců, textu na věty - to jako by už nepatřilo ke vzdělání. U řady lidí jsou vyjadřovací schopnosti ubohé. Podle mě je překvapivě velké procento lidí, kteří nedokáží písemně vyjádřit byť ne zrovna své city, ale třeba ani pracovní záležitosti.

Nemají na vyjadřovací schopnosti negativní vliv SMS, e-maily, blogy, ten klipovitý způsob komunikace?
U těchto novinek bych neřekl, že jde o negativní vliv. Existují poměrně krátkou dobu a svět se takhle rychle nemění, aby se za deset let mohlo něco až tak zdevastovat nebo poškodit. Samozřejmě třeba v SMS a e-mailech dochází k rozvolňování pravopisných norem, všeobecně panuje dohoda, že z pravopisných chyb se tu nestřílí, platí argument „psal jsem to rychle". To může být určitým tlakem na jazykovou kulturu, ale mohou tam být obsaženy také výzvy. Třeba SMS kultura může naopak vést k pregnantnímu vyjádření: když chcete „esemeskou" vyjádřit něco, co se pomocí ní běžně neříká, třeba vyznání dívce, tak ji musíte udělat nějak zajímavou, protože vás to k něčemu tlačí.
Chyba je podle mě spíš v neurotičnosti, nesoustavnosti klipové kultury, v těkání, v neschopnosti vydržet u něčeho dlouho. Kvalitu přináší pouze kontinuita. Když vidím malé dítě, jak sedí s tatrankou (tím myslím televizní ovladač) a přepíná desetkrát za hodinu, dokážu si představit, jak mu to ten jeho mozeček kazí. To už je jen změna pro změnu, jakási neuróza. Zahánění nudy. A otázka je, proč se lidi tolik nudí. Vím, že vrstevníci mých dětí často o nudě mluví. Nevím, proč se nudí. Nuda jako by byla největším nepřítelem. Zaplavuje i dospělé lidi čím dál víc a bojuje se proti ní zábavou, která je v podstatě pokračováním nudy jinými prostředky. Zabavím se jakoukoli ničemností, jde jen o to, abych se nudil, ale nevěděl o tom.

Jak to, že panuje nuda, když můžeme dnes mít skoro všechno?
Podle mě je tu určité trauma plynoucí ze zajištěné společnosti, v níž jako by šlo jen o zábavu nebo o nějakou finanční úroveň, kterou se jakoby dosahuje na další patra regálů, kde už je všechno připraveno. Orientace na tyto věci navíc znemožňuje člověku stát se dospělým. Reklama v zásadě podporuje nerozumné infantilní chování, sugeruje nám toto: „kup si to, nějak to už zaplatíš", „nepřemýšlej", „řiď se pocity, jednej rychle", „musíš to mít", „musíš jít za lichvářem, on ti tu půjčku přinese až domů". Holý nerozum jako životní styl. Co si pak děti o rodičích mají myslet, když ti se chovají jako děti? Toto trauma není sice tak hrozné jako trauma z husákovského režimu, kde se naopak nemohlo nic, ale je mnohem náročnější pochopit, že tohle není pravda. Že pořád o něco jde, že život člověka je závažný a jeho rozhodnutí nejsou dána dosažitelností hmotných statků nebo marketingovou kampaní. Kult práce a zábavy zbavuje člověka možnosti prožít nějaký vlastní příběh, nějakou událost. Umožnit mu pocit, že je v podstatě také hrdina a že je velmi důležité, jestli někoho podvede, nebo ne, jestli bude mít někoho rád, nebo ne, jestli bude lhát, nebo ne. Život neskončil tím, že budeme všichni v nějakém hypermarketu a jde jen o to, co už si můžeme a co ještě nemůžeme koupit. Jenže tento názor je nám vnucován, speciálně reklama oblbuje velmi intenzivně hlavně děti a bere člověku jedinečnost jeho života: protože konzument je vůl, který žere to, co mu ten konzumní pás přináší. Já neříkám, že nezajdu do hypermarketu nebo se mi nelíbí pěkné auto, ale představa dvou lidí, jak si vstávajíce lehajíce povídají o tom, co si už budou moci koupit a jaký další leasing otevřít, až ještě trochu ušetří, je pro mě depresivní.

Nejsme dnes také příliš přehlceni slovy, a proto nemáme nejmenší chuť číst knížky?
Myslím si, že v současné době jsme mnohem více přehlceni obrazy než slovy, když si uvědomíte, kolik na nás kouká věcí ze všech obrazovek a billboardů. Člověk toho má plnou hlavu a nemůže zavřít oči, i když to takzvaně „nevnímá". Ale je také pravda, že lidé mohou být unaveni „slovy", z toho všeho žvanění, z těch keců. Otázka je, zdali se od toho slova dá utéct někam jinam. Člověk přece i myslí ve slovech, jazyk je nástrojem jeho myšlení. Je bytostně závislý na jazykovém kódu, nemůže se odmlčet a přestat jej používat. Takže jediná záchrana před všemi těmi žvásty a reklamními nesmysly je možná právě literatura, nebo dokonce poezie (což je dnes téměř zakázané slovo). Záchrana podobná tomu, když vyjdete ze začouzeného podchodu do svěží horské krajiny. Knížka může ve spletitosti virtuálních světů pomoci tím, že je to poctivá virtualita. Je to papír a netváří se to jinak - na rozdíl od matrixovských světů, od počítačových her, které předstírají, že jsou živé a skutečné. V tom je kniha „čitelná".

Mají se spisovatelé snažit vyjít vstříc společnosti zahlcené informacemi a obrazy, přizpůsobit jí své psaní?
Nevím, jestli se dá psát tak intencionálně. Kdybych psal odborné knihy nebo učebnice, tak bych mohl upřesnit množinu svých čtenářů, ale pro mě je psaní mírně intuitivním procesem. Záleží, co všechno mám v danou dobu v sobě „našlapáno", a na to pak nějak reaguji. Kalkul do literatury nepatří. Pokud bych přemýšlel, jak bude kniha přijata a jestli půjde zfilmovat, tak bych tomu čistému procesu psaní dodával falešné tóny. Velké hity typu Šifra mistra Leonarda jsou psány s marketingovou rozvahou, aby pobouřily a skandalizovaly, ale to už je výroba peněz. Já si myslím, že kniha, jaká alespoň mě zajímá, je psána z vnitřní potřeby, nikoli jako správně naplánovaný produkt.

Dá se nějak popsat okamžik, kdy člověk zatouží psát?
Musí existovat nějaký komunikační optimismus, i kdyby to mělo být psaní jen pro vás samotného. Musíte narazit na něco tak cenného, že to chcete fixovat. Narazíte na jedinečnou dívku, jste zamilovaný, a tak píšete básně. Důvodem k psaní může být i uvědomění si sama sebe nebo východisko z nějakého traumatu. Každopádně velmi často bývají ti, kdo touží psát, dobrými čtenáři.

O čem by podle vás žáci nebo studenti měli psát při slohu?
Asi bych nevolil nějaká abstraktní témata, ale spíš něco, co prožili kolektivně, u čeho všichni byli - například taneční anebo událost, která nějak otřásla školou, třeba vyloučení žáka z vedlejší třídy za „podivných okolností". Jde o to, aby psaní bylo nějak zakotvené, aby si pak své texty se zaujetím vzájemně četli. Je nutné se něčím zabývat, zaujmout k něčemu vztah, jinak pak dost dobře psát nelze. Pokud téma není člověku vlastní, pokud do něj „nenarazí", tak ho nebaví. Na začátku psaní musí stát potřeba někomu něco sdělit. Pokud ta potřeba není autentická, pak nebude autentický ani text. Možná by pomohlo to, co je zavedeno v Anglii: psaní esejů už od základní školy, které nutí děti k něčemu se vyjadřovat, a tím si věcí všímat - pak může vzniknout nástroj vidění světa. Žák tak může z chaotické reality světa vytáhnout více smysluplných obrazů, než když jen glosuje a zůstává u prvotní pocitovosti.

***

Jan Balabán se narodil roku 1961 v Šumperku, ale už od útlého věku bydlel v Ostravě. Vystudoval češtinu a angličtinu na FF UP v Olomouci. Poté pracoval jako technický překladatel ve Vítkovických železárnách. Nyní působí jako překladatel na volné noze. Kromě čtyř povídkových souborů (Středověk, Boží lano, Prázdniny, Možná že odcházíme) vydal také novelu Černý beran, román Kudy šel anděl a komiks Srdce draka. Příležitostně publikuje v literárních časopisech, je redaktorem časopisu Odvrácená strana měsíce. Má dvě děti.

převzato z časopisu Rodina a škola, 9/2006, autor: Jan Mazanec, www.portal.cz/ras

 

Vaše zkušenost

Vaše zkušenosti a komentáře

Pokud chcete přidávat Vaše zkušenosti, musíte být zaregistrovaní a přihlášení!

Dosud nebyla vložena žádná zkušenost! Buďte první!

ReklamaREKLAMA

Chci mít zde reklamu...

 

Počasí ve ZlíněPOČASÍ VE ZLÍNĚ

DNES počasí ZÍTRA počasí

Mapa webu | Vypnout grafiku | Kontakt    Rodina ve Zlíně .cz © 2009 - 2015 | Code by PCHweb